Činčila Giny
Činčila Giny je nejstarší obyvatel mého bytu (teda až po mně). Pořídila jsem si jí v roce 1994 od chovatele činčil už jako mládě, ale bohužel se mi ji nikdy nepodařilo úplně ochočit a vždy když jsem ji pustila jsem ji musela pracně nahánět do její klece. Ale co se týče hlazení a drbání pod krčkem nebo po placatých ouškách je vždy připravena a slastně přivírá očička. Poslední dobou už nejsou problémy ani s odchytem, chvíli běhá po kuchyni a pak si sama skočí do své prostorné klece.
Činčila Giny je nejstarší obyvatel mého bytu (teda až po mně). Pořídila jsem si jí v roce 1994 od chovatele činčil už jako mládě, ale bohužel se mi ji nikdy nepodařilo úplně ochočit a vždy když jsem ji pustila jsem ji musela pracně nahánět do její klece. Ale co se týče hlazení a drbání pod krčkem nebo po placatých ouškách je vždy připravena a slastně přivírá očička. Poslední dobou už nejsou problémy ani s odchytem, chvíli běhá po kuchyni a pak si sama skočí do své prostorné klece.
Giny je samice standardního zbarvení.
Giny je velice dominantní a paní domu. Když jsem si pořídila štěňátko malého knírače, útočila ze zálohy na něj. Jimíček ji však brzo přerostl a byl klid.
Ovšem něco jiného byl vetřelec Pišta. S tím byli tak na stejné váhové úrovni, takže to byly boje!
Nejoblíbenější činností činčil - samozřejmě vedle mlsání - je písečná koupel.
Giny se nikdy moc neměla k zakládání rodiny a mláďata se mi podařilo odchovat pouze jednou, kdy porodila jednu samičku a jednoho samečka, kteří přecházeli ke svým novým majitelům naprosto krotcí, protože jsem je od jejich prvního dne života brala do ruky a manipulovala s nima. Bohužel v současné době už ani jeden nežije, Giny obě své děti přežila.
Kolem Vánoc 2006 byla Giny na námluvách u krásného mladého samečka Pepíčka barvy Black velvet. Měli se sice k sobě, ale opět z toho nic nebylo. Giny si prostě nemíní komplikovat život. Dalším kamarádem jí byl béžový sameček, ale ten byl na všechno ještě příliš mladý 
Tak jsem zase neustála jeden inzerát a 17. dubna 2008 jsem vyrazila do Bílovic nad Svitavou pro tříletého samečka Wilson White. Ocitla jsem se v koňařské, psí a hlodavčí rodince, a byla jsem pozvaná na čaj. Příjemně jsme si povykládaly (na návštěvě byla ještě chovatelka činčil z Čech) a za 700,- korun českých jsem si odvážela drobnou bílou kuličku (srovnáno s Giny).
Sameček Ferda se narodil 31. 5. 2005.
Ferda nejdříve putoval do menší klece, kterou jsem umístila vedle klece s Giny, která hned přes mříže útočila. Tam setrval asi týden a když už Gininy výpady ustaly, vypustila jsem je po bytě. Čekala jsem na okamžik, kdy se potkají. A nic. Giny si ho jen očuchala a běhala dál. Tak jsem to riskla a strčila jsem Ferdu k ní. Od té doby spolu sdílejí domeček i misku a vypadají náramně spokojeně. Jestli se zadaří, čeká je ještě větší klec, než mají teď. A hlavně nový domeček, protože ten stávající Giny pěkně zřídila.
Tak šťastný páreček se dočkal pěkné velké klece, původně pro papoušky. Upravila jsem jim ji pomocí latěk z masivu na čtyřpatrovou klec, ve které mají plno domečků a úkrytů.
Tak se bohužel stalo to, co jsem si vůbec nepřála, Giny na stará kolena zabřezla a 1. 11. 2008 ráno začala rodit. Všimla jsem si jí při krmení, že se tam nějak divně zmítá a koukám, že z ní čouhají zadní nožičky. Pomohla jsem jí mládě vytáhnou, bylo bohužel mrtvé, šlo zadečkem napřed. Ale více jsem se bála o Giny, protože byla zeslábla a vyšlo z ní dost krve. Slíbila jsem jí, že když přežije, Ferdíka někam dlouhodobě umístíme. GInuška naštěstí vše přestála, takže Ferda putoval na dlouhodobý pobyt do Lužánek, kde by měl dostat mladou šedou samičku. Ginušce jsem jako bolestné koupila novou koupelnu pro činčily, kterou hned se zájmem vyzkoušela.
Tak jsem zase brouzdala na internetu a objevila jsem nabídku na očkubanou holčičku činčily, 3-4 letou. Vzpomněla jsem si na Giny, jak to v mládí občas dělala, a rozhodla jsem se, že ji u nás ubytuji :-) Domluvily jsme se s majitelkou a převzala jsem si ji na hlavním nádraží. Chiki, jak jsem ji pojmenovala, je poměrně krotká, a má moc pěknou hlavičku, podobnou Giny. Asi dva dny jsem ji nechala u Gingera, kde se mi druhý den schovala za kočičí záchod (bez těch chlupů je hrozně malá) a já jsem si myslela, že nějak záhadně prolezla mřížema a je někde v bytě nebo na balkoně. Pak jsem ji dala ke Giny, kde hned zabrala poslední patro, kde teď spokojeně bydlí, protože tak nikdo jiný nevyskočí, a občas se proskočí po zbylých patrech - když je vzduch čistý. Když se ty dvě potkaly, tak to bylo rodeo, holky se asi jen tak neskamarádí.
Před Vánocema 2009 jsem byla nakoupit nějaké krmení v našem zverimexu a když už jsem chtěla odejít, tak se mě pan Kovář najednou zeptal, jestli nechci činčilu! Že mu ji tam někdo přinesl v malé papírové krabičce jako krmení pro hady. Nejdříve si ji chtěli nechat, ale neměli pro ni vyhovující klec. Tak jsem navíc odcházela s krabicí od bot, ve které se krčil malý šedý sameček. Doma jsem ho - po vzoru Kamenáček - strčila do klece ke králíkoví Gingerovi. Chvíli se otrkávali a dnes jsou z nich nerozluční kamarádi. Hadík se dí převážně na horní poličce ve svém domečku, ale občas se schoulí na nižší poličce vedle Gingera, který ho s oblibou olizuje.
Začátkem března 2010 začala být Ginuška špatná. Hodně zhubla, ikdyž pořád jedla, potom už přestala skákat po celé kleci a seděla jenom v jednom patře. 15. března ráno už jenom seděla ve své koupelně s pískem a o nic se nezajímala, už ani o jídlo, věděla jsem, že se blíží její konec. Ginuška moc ráda jedla a celý svůj dlouhý život nebyla nemocná. Ve středu ráno už polehávala na boku a přestávala reagovat, byla už moc slabá. Navečer - 17. 3. 2010 vydechla naposledy. Vypustili jsme její dušičku, aby mohla za Jimíčkem za Duhový most. Její drobné hubené tělíčko jsme pochovali na Švařci a zapálili Ginušce, Pištovi a Jimíčkovi svíčku.
Z ostatních chovanců u nás bydlí:
Sysel páskovaný (Spermophilus tridecemlineatus)
Samičku sysla páskovaného jsem koupila na inzerát přes internet těsně před nástupem zimy (podzim 2006). Takže jsem ji od té doby viděla jen dvakrát a to musela být násilně vyšťouráná ze svého domečku. Samička byla údajně šesti letá a v literatuře jsem se dočetla, že tento druh sysla se dožívá 6 let, no to byla koupě!
A zase několik nových pohledů na mrzoutku syslici.
Píše se rok 2009 a syslice stále žije, sice její kožíšek je lehce opelichaný, ale stále jí chutná :-)
Píše se rok 2010 a syslice (stále více mi připadá, že to je sameček) je stále při síle a moc jí chutná i během zimy.
Píše se rok 2012 a syslice spokojeně papá a spokojeně spinká, a vůbec jí nevytáčí, že jí přes mříže bedlivě sledují kočky.
Tak bohužel se zdravotní stav sysličky najednou prudce zhoršil, samička přestala jíst a začala hubnout a chřadnout. Pak začala ztěžka dýchat a sípat, navíc se jí zanítilo jedno očičko jak se choulila v hoblinách, tak jsem musela přistoupit k ukončení jejího trápení. Zemřela dne 26. 1. 2012.
Bodlinatka keňská (Acomys russatus lewisii)
V rámci snižování stavu hlodavců mi kamarádka z Prahy přivezla párek těchto roztomilých bodlinek :-) Jelikož jsem už chovala běžnější Bodlinatky sinajskou, dlouho mě přemlovat nemusela, abych si přibrala párek těchto tmavých a mnohem menších myšek, k objednaným norníkům rudým. Jelikož pár byl k sobě dám až před cestou, nezvládl sameček situaci a docela brutálně napadl po cestě samičku. Její rána na boku moc pěkně nevypadala. Doma jsem je dala do připraveného, poměrně velkého terária, vybaveného domečky, kořeny a kolotočem. Sameček se ubytoval v domečku a samička v jednom rohu. Druhý den už zvědavě přibíhali k ruce, co že to dostanou na přilepšenou. Asi za tři dny se samiška nastěhovala do domečku a v současné době spolu spokojeně bydlí. Tak uvidíme, kdy se objeví první přírůstky.
Páreček už mám v roce 2011 pátým rokem a za celou dobu jsem nezaznamenala ani jeden vrh. A to je páření na denní pořádku, jediným výsledkem divokých hrátek jsou chybějící ocasy a uši.
Tak nám končí rok 2013 a myšky se mají stále čile k světu.